Z Barcelony až na konec světa

Alžběta Kroupová

De Barcelona a la fi del món

Když jsem se rozhodla vydat se na svatojakubskou pouť, věděla jsem, že budu potřebovat něco extra, něco originálního, přidanou hodnotu, něco, co nikdo jiný nemá. Říká se, že tuto cestu by měl poutník začít překročením prahu dveří svého domova a odtamtud se vydat do galicijského města Santiago de Compostela. To znamená, že bych vyrážela z Prahy a na cestu bych musela mít asi tři měsíce, což jsem neměla. Proto jsem si za počátek poutě vybrala svůj druhý domov, svůj katalánský domov – Barcelonu.

Do Santiaga lze dojít mnoha různými cestami. Z Andalusie takzvanou „Vía de la plata“, portugalskou cestou, francouzskou, anglickou, dále tu je „camino primitivo“ anebo moje severní cesta vedoucí po severním pobřeží Španělska. Když vám tedy někdo řekne, že prošel pouť do Santiaga, nemůžete vůbec vědět, kudy přesně šel. To samé platí i o délce. Někteří chodí pravidelně na týdenní pochod každé léto místo válení u moře a postupují tak každý rok o kousek dál. Někteří jdou posledních sto kilometrů, jiní přicházejí ze vzdálených evropských zemí. Někdo pěšky, jiný na kole; s obrovskou krosnou a stanem, jiný s ultralehkým batůžkem. Variant je nekonečně mnoho, ale já si vybrala Barcelonu, město, kde žádná z oficiálních cest nezačíná, ani tudy neprochází. Než jsem došla do Irúnu, šla jsem bez značení, jen s navigací v telefonu a papírovou mapou. V Irúnu pak začíná oficiální „camino del norte“ neboli severní cesta.

Neptejte se mě, kolik jsem ušla kilometrů, sama to přesně nevím a asi to ani nikdy nezjistím. Počítám ale něco kolem 1500 kilometrů za 53 dní, jelikož v Santiagu má cesta neskončila, šla jsem až na takzvaný konec světa do Muxíi a Fisterry. Mým cílem bylo propojit tři strany jako v AZ kvízu: Baleárské moře, Biskajský záliv a Atlantský oceán. Na začátku jsem se s mořem ve čtvrti Barceloneta rychle přivítala a pak ho mnoho a mnoho dní nespatřila, až zase v San Sebastiánu. Dlouho mě pak provázelo, den co den jsem ho měla po své pravé ruce. Po pauze jsem se tímto divokým živlem mohla kochat zase v Muxíi.

Na pouť jsem se vydala z mnoha důvodů. Jedním z nich byla potřeba oddělit svůj studentský život od toho právě začínajícího dospělého. Dále pak špatné období a nemoc, kterou jsem chtěla na cestě doléčit. Jak se říká, rozchodit to. A to se mi také podařilo.

Spousta lidí nedokáže toto dobrovolné utrpení pochopit. Puchýře, bolest svalů, pot, hlad, žízeň, horko i zima. Kdo by takové mučení podstupoval dobrovolně? Na jeden týden možná, ale skoro dva měsíce? Domnívám se, že nejen týden, ale pro mě i jeden měsíc by byla moc krátká doba na to si vše v sobě vyřešit, najít odpovědi na své otázky, zažít vše, co jsem zažít chtěla. Spát venku v bouři, napojit se na přírodu, vidět hory, moře, vyprahlé roviny i věčně zelené kopce v Baskicku, seznámit se se spoustou lidí různých národností, ale většinu dní meditovat o samotě v chůzi.

Říká se, že camino dělá zázraky a plní přání. Mně jich splnilo hned několik a cítím velkou vděčnost, že jsem měla čas i možnosti takovou dálku ujít. Děkuji svému tělu, že mi nevypovědělo službu, nohám, že věrně pochodovaly den co den. Jsem doma teprve něco přes týden, ale už teď se mi stýská. Možná si budete myslet, že jsem blázen, že to jednou stačilo. Já jsem ale přesvědčená, že se na cestu ještě někdy vydám. Až přijde ten správný čas.



📌Txèquia, 📌Espanya, #Viatges