Café Royal

Martin Madera

Katalánsko 2018

„Cierre los ojos, escuche alguna canción de Toldrà, murmure un poema de Verdaguer, recuerde al presidente Macià proclamando nuestra república o Carrasco i Formiguera gritando Visca Catalunya Lliure!, sienta el aire del mar, coja un puñado de tierra húmeda, huela unas ramas de lavanda, y piense en nuestro país.“

A to jsem udělal.

Upřímně přiznávám, že ne doslova. Zavřel jsem oči, potom jsem je otevřel a koupil jsem si letenku do Barcelony. Lacinou, Vueling. Přímý let Praha-Barcelona.

2.7.2018 Ráno. Sláva! Dneska večer budu v Barceloně.

2.7.2018 Večer. Za chvíli bude půlnoc, jsem v Praze na Hlavním nádraží. Za chvíli jede vlak do Bratislavy. A potom do Vídně.

3.7.2018 Ráno. Ve vlaku z Bratislavy do Vídně. Průvodčí oznamuje nezúčastněným hlasem, že budeme mít zpoždění 7 minut. Musíme počkat, až projede vlak jedoucí po jednokolejce v opačném směru.

3.7.2018 Ještě ráno. Letiště ve Vídni. Snídaně. Káva a croissant. Sedm Euro. Za chvíli letí letadlo do Říma.

3.7.2018 Kolem poledne. Letiště Řím-Fiumicino. Espresso. Euro deset.

3.7.2018 Asi osm večer. Plaza de Espana, Barcelona. Ta vůně! Je to ta Barcelona, kterou znám. Kouzlo návratu na místo, které člověk dobře zná. Občas je to mnohem zajímavější než objevovat něco nového.

3.7.2018 Asi půlnoc. Bar London, Carrer Nou de la Rambla. Typická Barcelona, verze 2018. Obě číšnice jsou Italky, dvoumetrový vyhazovač u dveří je černoch z Dominikánské republiky, klienti za barem: jeden Čech (já), jeden Maďar, dva Angličané a nakonec přijde ještě jeden opilý Španěl ze Sevilly, který mě zve na pivo. Přitom bohužel zjistí, že nemá peníze, takže ho pro změnu zvu na pivo já, potom si zapálí cigaretu uvnitř baru, takže ho všichni úpěnlivě prosíme a přesvědčujeme, aby šel ven na chodník, že uvnitř už se nesmí…

Takže Café Royal.

Café Royal jsem objevil někdy začátkem 90. let minulého století. Už tenkrát to byla kavárna ze „starých časů“. Vždy tam sedělo jen pár štamgastů, jejichž věk naznačoval, že si možná ještě pamatují časy, kdy si na Ramble hrál malý Salvator Dalí. Barman či barmanka byli podobného věku, atmosféra byla taková uvolněná, nenucená…p o m a l á. Tady nikdo nikdy nikam nespěchal. Káva, koňak, doutník, cigareta, noviny, možná domino, klid, ticho. V Café Royal bylo často slyšet, jak plyne čas. A to se mi líbilo. Mohl jsem tam bez problému sedět u jednoho kafe a psát a psát a psát. Nebo jen kouřit a koukat z okna na ten shon venku na Ramble, lidé spěchající do práce, maminky s dětmi, důchodci s doutníky, turisté spěchající do muzea Salvatora Salího.Typické náměstí v typicky malém španělském městě. Nebo katalánském? Já bych radší napsal katalánském. Typické malé španělské město pro mě už přece jen vypadá jinak, třeba jako…jako Ronda? To je ale zase spíš andaluské město. Zase ten „španělský problém“, nebo bohatství, záleží ..jak se to komu hodí. Kdo cestuje po Španělsku, tak si brzy uvědomí, že Španělsko neexistuje. Můžete být v Katalánsku, v Andalusii, v Baskicku, v Galacii a tak dál. Ale Španělsko jako takové? Neexistuje. Stejně jako neexistuje španělština. Správně se ten jazyk přece jmenuje kastilština a je to jazyk lidí, kteří žijí někde daleko od civilizovaného středozemního pobřeží, v divokých horách a náhorních planinách Kastilie, milují býčí zápasy a vůbec jsou úplně jiní než my, Evropané…(jen tak minochodem, v Barceloně přestavěli býčí arénu na nákupní centrum…neuvěřitelná dekadence!).

Ale zpátky do Café Royal. Z důvodů výše popsaných jsem se tak těšil, že opět navštívím moji nejoblíbenější kavárnu ve Figueres, a možna v celém Katalánsku.

4.7.2018 Ráno. Figueres. Stojím před Café Royal a nejsem sám. Nějaký chlapík tady prodavá losy. Je zavřeno. Ne dneska, ale napořád. Okna a dveře jsou přelepená balícím papírem, aby nebylo vidět dovnitř. Prý je to definitivní. Chlapík říká, že někteří lidé si přejí, aby Café Royal opět otevřelo ve své původní podobě. Doufám, že se jim to přání splní. Je to i moje přání. Až příště pojedu přes Figueres, tak bych tam rád zašel zase na kafe. Jako za starých časů…Navíc 90. léta minulého století už asi jsou staré časy, minimálně pro ty, kteří jsou o něco mladší než já. Zatím mi to nijak zvlášť nepřijde, ale asi už nejsem mladý. Při cestování si to člověk uvědomí, zvlášť při těch návratech na místa, kde už člověk někdy byl. Vždyť já ještě pamatuju kavárnu Zurich na Plaza Catalunya v Barceloně. Ale tu starou, před rekonstrukcí. Ta nostalgie…Staré časy…

4.7.2018 Odpoledne. Naštěstí existuje Cadaqués. V Cadaquésu staré čas ještě neskončily. Kavárna Casino je otevřená a od mojí poslední návštěvy se moc nezměnila, snad jen to, že se nesmí kouřit uvnitř, takže kuřáci sedí venku na terase přes silnici, u pláže. Po ranním zklamání ve Figueres je tohle jako balzám na duši. Vychutnávám si kávu, cítím na tváři svěží mořský vzduch a je mi dobře. V Cadaquésu se toho (naštěstí) moc nezměnilo. Jen cestou serpentinami přes hory mě zaujaly nápisy na opěrných stěnách u silnice: „Som república“…“Llibertat presos politicos“…

Ramón, malíř Ramón Moscardó, pořád bydlí v Cadaquésu, jen se přestěhoval a galerie je zavřená. Sousedé říkají, že je v Cadaquésu a otevře někdy odpoledne nebo večer. Takže se uvidíme někdy jindy, odpoledne a večer už budu na mysu Cap de Creus.

4.7.2018 Večer. Cap de Creus. Pěšky na Cap de Creus. Ta krajina tady…to je surrealismus.

4.7.2018 V noci. Cala Tavallera. Pěšky po GR 11, která vede přes celé Pyreneje, od Středozemního moře k Atlantiku, nebo naopak. Já jdu jen kousek, dneska budu spát pod hvězdami na pláži Cala Tavallera. Už jsem tam takhle bivakoval někdy před 15 lety a strávil tam příjemný večer s jedním Kataláncem z města Vic, který tam také kempoval. Tentokrát jsem tam úplně sám. Jen já, pláž, moře, hvězdy a v dálce hromy a blesky bouřek nad Pyrenejemi. Úchvatné…Kdybych byl Katalánec, tak ci budu v duchu recitovat verše eposu Canigó od Jacinta Verdaguera. Jelikož jsem Čech, tak přemýšlím o meteorologii, astronomii, astrologii, alchymii a tak… „když vkročili do zemí českých, řeč se přirozeně stočila na alchymii“… Prokleté dědictví. Nemyslet není tak jednoduché. Přemýšlím, jestli je tady odsud vidět Pic de Canigou. Asi ne, ale kdoví, když je občas vidět až z Marseille…

5.7.2018 Kolem poledne. El Port de la Selva. Dopoledne jdu po GR 11 zbytek cesty do Port de la Selva. Došla mi bohužel voda, tak pojídám více či méně šťavnaté plody kaktusů kolem cesty. Ještě nejsou zralé, ale lepší než nic. Za hodinku nebo tři budu stejně sedět v kavárně u moře. La vita e bella. K obědu smažené sardinky, přinesou mi porci, ze které by se najedla celá rodina. Ale mám čas, vychutnávám si sardinky, pozoruju shon na hlavní ulici, přemýším…už zase.

6.7.2018 Ráno. Figueres, La Rambla. Za chvíli jede vlak do Barcelony. Zase už přemýšlím… Kdo je asi nejznámější Katalánec? Salvator Dalí? Tady ve Figueres je těžké představit si jiné jméno. Třeba…třeba Durrutti? Myslel jsem, že to byl Katalánec. Ale ne. Narodil se v Leónu, takže byl asi Španěl. Ale záleží na tom? Zastřelili ho v Madridu a když měl pohřeb v Barceloně, tak na něj příšly statisíce lidí. Prý to byl největší pohřeb v Barceloně, co ještě někteří lidé pamatují. Prý ještě větší než pohřeb Jacinta Verdaguera…moc jich už asi nežije. Já mám to štěstí, že jsem s některými mluvil. Také v Barceloně, silvestrovská noc s anarchistou z Asturie. Nezapomenutelné. CNT, UGT, FAI…tenkrát se mi z těch zkratek zatočila hlava. Nebo to bylo z piva a dalších drinků?

6.7.2018 Odpoledne. Barcelona. Už jen fotbal v baru Mariatchi, kousek od náměstí George Orwella. Brazílie-Belgie. Dónde están los indios de Barcelona?

Enllaç

7.7.2018 Asi pět ráno. Letiště El Prat, Barcelona. Konec výletu. V půl osmé letí letadlo směr Praha. Myslím na Katalánsko, stejně jako na Španělsko. Pořád se mi tady líbí. Určitě se někdy brzy vrátím. Do Španělska i do Katalánska. Když se dělilo Československo, tak to pro mě bylo trochu podobné. Osobně mi to bylo úplně jedno. Jen jsem se často styděl, když jsem musel poslouchat argumenty lidí, o kterých jsem si myslel, že jsou inteligentní, a ty argumenty byly strašně hloupé. Pro a proti. Hloupost opravdu nemá hranice. A většina těch argumentů byla neuvěřitelně hloupá. Jako teď tady. Jak by asi řekl či napsal St. Exupéry:

„Státy jsou pomíjivé“.

Konec. This is the end…

Enllaç

PS Všichni lidé, o kterých jsem psal a všechna místa, která jsem navštívil, opravdu existují. Můžete si je najít na Wikipedii nebo někde jinde. Nejlepší je samozřejmě odjet do Katalánska a přesvědčit se na místě. Pokud tam poletíte, využijte služeb jiných aerolinek než Vueling. Nakonec mi neproplatili ani jízdenku na vlak z Prahy de Vídně, kterou jsem si musel zaplatit sám. A slibovali, že ji proplatí…Úplně nejlepší samozřejmě je, když vám letadlo uletí, jak se mi to jednou v Barceloně stalo. A pak jsme jel do Prahy stopem. Ale to už je úplně jiná historie a nostalgie.



📌Barcelona, #Catalunya, #Viatges